V tomto blogovém příspěvku nastíním běžné části osobního prohlášení, které jsou vyžadovány pro podání přihlášky na katedru korejského jazyka na Národní pedagogické univerzitě v Gwangju (akademické úsilí, aktivity na akademické půdě a příklady ohleduplnosti a spolupráce).

Psaní o akademických zkušenostech a reflexích

Mohla by se angličtina někdy stát stejně snadnou jako můj rodný jazyk? Angličtina, která se mi zdála ještě obtížnější právě proto, že to byl cizí jazyk, byla mým nejslabším předmětem na střední škole. Protože jsem si potřeboval zlepšit známky, hluboce jsem přemýšlel o tom, proč mám s angličtinou potíže, a snažil jsem se zjistit hlavní příčinu toho, proč mám nízké známky z angličtiny – „jazyka“ – navzdory mým dobrým výsledkům v korejštině.
Po analýze jsem si uvědomil, že při řešení anglických úloh se příliš zaměřuji na interpretaci jednotlivých slov, než abych pochopil tok kontextu, a problémem byla i moje omezená slovní zásoba ve srovnání s ostatními. Stanovil jsem si tedy cíl zapamatovat si 500 slov týdně a při řešení úloh jsem se snažil pochopit kontext stejně jako u korejských úloh. Místo abych se zabýval významy jednotlivých slov, zaměřil jsem se na pochopení celkového obsahu anglického textu a z kontextu jsem odvodil významy neznámých slov, abych úlohy vyřešil.
Spíše než abych se to snažil analyzovat jako v matematice, učil jsem se s porozuměním větám a chápáním kontextu – stejně jako v korejštině, ve které jsem dobrý – a protože jsem si důsledně procvičoval memorování anglické slovní zásoby, mé známky se dramaticky zlepšily. Uvědomil jsem si, že angličtina je také „národním jazykem“ země a prostředkem komunikace, a zjistil jsem, že za jakýmikoli nedostatky se vždy skrývá důvod, takže se musím touto základní příčinou zabývat.
Získal jsem sebevědomí, že i když se mi zhorší známky, dokážu identifikovat příčinu a překonat ji, a došel jsem k přesvědčení, že čím lépe rozumím svému rodnému jazyku, tím lépe mohu v angličtině probíhat. Získal jsem sebevědomí, že pokud rozumím svému rodnému jazyku a dobře analyzuji věty, dokážu rychle zvládnout nejen angličtinu, ale i další cizí jazyky.

Popis hlavních školních aktivit a reflexí

Jsem členkou školního klubu znakového jazyka. Zpočátku mě zaujala myšlenka vyjadřovat se rukama spíše než slovy a věřila jsem, že učení se znakovému jazyku nejen pomůže lidem, kteří neumí mluvit, ale také rozšíří hodnotu komunikace. Své dovednosti ve znakovém jazyku jsem rozvíjela s přesvědčením, že mluvení rukama se může stát stejně přirozeným jako mluvení ústy.
Náš klub se zapojil do řady aktivit nad rámec pouhého učení znakového jazyka, včetně divadelních her založených na znakovém jazyce, vyprávění příběhů, divadelních vystoupení a dobrovolnické práce v místních centrech sociální péče. Zejména inscenace představení s použitím znakového jazyka posloužila jako příležitost ukázat, že znakový jazyk není jen soubor gest, ale může fungovat jako samostatný jazyk a zároveň ukazovat jeho krásu. Bylo nesmírně obohacující vidět lidi, kteří po zhlédnutí našich představení požádali o studium znakového jazyka nebo vyjádřili překvapení nad tím, že znakový jazyk může být samostatným jazykem.
Především věřím, že tyto aktivity pomohly mnoha lidem uvědomit si, že používání znakového jazyka k vyjádření se k těm, kteří neumí mluvit, je praktický způsob, jak respektovat lidskou důstojnost. Tato zkušenost mě naučila, že aktivity na akademické půdě mohou přesáhnout pouhé koníčky a nabýt společenského významu.

Příklady ohleduplnosti, sdílení a spolupráce a mé úvahy

V souvislosti s aktivitami našeho klubu znakového jazyka a s podporou školy jsme důsledně dobrovolně věnovali své dovednosti místnímu dětskému centru. Zejména jsem učila děti, které musely komunikovat znakovým jazykem nebo písemně. Tyto děti byly plně schopné získat stejné vzdělání a studovat jako kdokoli jiný; prostě neuměly mluvit.
Tyto kurzy jsem přizpůsobovala úrovni dětí – používala jsem odečítání ze rtů, znakovou řeč a psaní na tabuli – a do jejich vzdělávání jsem vkládala svou vášeň. Hluboce mě dojalo odhodlání dětí učit se – zdálo se, jako by jejich postižení nebylo žádnou překážkou – a přimělo mě to zamyslet se nad tím, s jakou spokojeností jsem žila svůj vlastní život. Při jejich učení jsem se i já naučila vášni a vytrvalosti pro život a tato zkušenost se stala hnací silou, která mě poháněla k mým životním cílům s myšlenkou, že „nic není nemožné“.
Další zkušeností se spoluprací byl úkol choreografie talchum dance během mého prvního ročníku na střední škole. Pracovali jsme ve skupinách na tvorbě originální choreografie a výběru hudby pro performativní projekt a nejlepší práce dostaly příležitost vystoupit na jevišti na školním festivalu. Naše skupina si dala za cíl vyhrát cenu a vystoupit na jevišti, ale ze začátku to nebylo snadné kvůli častým neshodám.
Jako vedoucí skupiny jsem si nejprve vyslechl názory všech a zprostředkoval jsem co nejefektivnější rozhodnutí o choreografii a hudbě. Bylo však těžké vyhovět všem a jeden spolužák dokonce uronil slzy zklamáním. Bez obalu jsem poukázal na to, že kdyby každý trval na svém, celá skupina by mohla selhat, a moji spolužáci s tím souhlasili a rozhodli se respektovat a přizpůsobit se směru zvolenému většinou.
Přestože jsme měli málo času na syntézu našich nápadů a dosažení konsensu, moji přátelé – každý se silnými osobnostmi – obětovali i svůj spánek, aby dokončili choreografii a hudbu, a nakonec jsme dosáhli vynikajících výsledků a získali si místo na festivalovém pódiu. Díky této zkušenosti jsem si dokázal rozvinout vůdčí schopnosti v řešení konfliktů, koordinaci různých názorů a podpoře spolupráce.